na Blog.cz

bolí mě celá viki!
...aneb dobrý den, hlásí se vám master of the universe.

TRÉNINK KAŽDEJ DEN!! mám v pokoji volný dva milimetry čtverečný, ale stejně tam hudba jede konstantně na plný pecky (soused trochu klepal ráno na dveře, že to mám zlumit).. teď zrovna poslouchám cosi, co je nazváno "Echtah" a extrémně to miluju.. jak ten název, tak tu písničku.

soustředko bylo víceméně geniální. Wahe mi řekl, že jsem frajerka. A Rabah mi řekl, že jsem fakt dobrá tanečnice, iiiiiiiii! jono, jsem sebestředná. hah.

Za posledních pět dnů jsem viděla zhruba 22 filmů.

tragédie.
[k pointě se dokopu níže]

Bylo nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho dne za soumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě. Po nějaké době došli bratři k řece příliš hluboké na to, aby ji přebrodili, a příliš nebezpečné na to, aby ji přeplavali. Byli ale zběhlí v umění kouzel a čar, jen tedy mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitě objevil most. Byli už v polovině řeky, když náhle spatřili, že jim v cestě stojí jakási osoba zahalené v kápi.
A Smrt k nim promluvila. Rozezlilo ji, že přišla o tři nové oběti, neboť většina poutníků se v řece utopila. Smrt však byla prohnaná. Na oko třem bratrům poblahopřála k umění kouzlit a prohlásila, že tím, jak chytře se vyhnuli jejím nástrahám, si každý z nich vysloužil odměnu. Nejstarší z bratří, který byl povahy velice svárlivé a bojechtivé, požádal o hůlku, jež by měla větší kouzelnou moc než kterákoli jiná, o hůlku, s níž by její majitel zvítězil v každém souboji, o hůlku hodnou kouzelníka, který přemohl Smrt!

Zdravím vás! Váš milý Nachos se vrátil zpátky do reality!

Nebudu tvrdit, že dobrovolně, kdyby to bylo na mě, klidně bych ještě pár dní v té Zemi Nezemi zůstala. Znáte to? Být tři týdny mimo civilizaci, pryč od všech a trávit 24 hodin denně s lidmi, z kterých si během té doby vytvoříte skoro rodinu? Ne? Tak to o mnoho přicházíte. Ale věřím že jsou i jiné prázdninové radosti a že si je všichni naplno užíváte. Já se zatím snažím navrátit do reality. Myšlenkami jsem totiž stále na louce v lese a koukám na Lipno, které při západu slunce vypadá jako moře. No dobře, DOBŘE! Už vás s tím nebudu otravovat.

Víte co jsem taky objevila? Zkoušeli jste někdy rozříznout fosforeskující tyčinku a tou barvou z ní pocákat celej stan zevnitř? V noci? NE? Tak to někdy zkuste. Můžete to udělat i v pokoji. Vytvoříte si tak svojí malou osoní galaxii. Je to krásný. potom si s tim pokreslete ruce a běhejte s kamarádama nočním lesem. Uh, pardon. Jsem blázen.

géniální. až Ejoe ovládne svět, tak neříkejte že jsem to nepředpokládala.

A až se tak stane, budu sedět a dělat "muahah"

tak tohle můžu poslouchat pořád.

..ďábel se jménem Anna si zítra (vlastně dneska) odlétá do Země Nezemě, takže na těch pár světelných let je tenhle blog jenom můj. muahahaha!

ÁŇO MÁŇO! "As long as we are true frends, distance can never separate us."

loveyou honey.
E N J O Y

(..ty bídáku co se mnou nejede na soustředění. Doufám, že máš sbaleno!)

less than three

Zdravím vás, mi roztomilí zelení mimozemšťánci!
Už jsem někdy zmiňovala, že mám v životě zmatek? Milovaná sestřička šla spát ke kamarádce a maminka toho nemohla nevyužít na další ze svých slavných proslovů. Díky bohu, že tatínek odletěl směr Vietnam a nemohl se zúčastnit diskuze o počtu mých přátel aneb mé introverze a do toho se nám v televizi snaží jakýsi Criss Angel sdělit "tajemství úspěchu". Takže moje maminka mi vypráví, jak jsem uzavřené dítko a jak se na mě za chvíli všichni vykašlou a v tu samou chvíli ten divnej chlap v bedně, říkajíc si 'mindfreak', mluví o tom jak jsou lidi důvěřiví a že existujou tací, co toho neuvěřitelně využívají. Děkuju mami, že se až po těch šestnácti letech hlásíš jako člověk, kterýmu můžu říct všechno. Děkuju mami, že mi říkáš jak nedokážeš pochopit, že jsem člověk, co všechno negativní dusí v sobě a ono to pak jednou přijde a exploduje. Jako kdybych to už nevěděla.. hm. stejně mám tu paní, co mi dala život, ráda. A moc.

V minulým článku jsem psala, že se možná prostě na pár dní jen tak zavřu v pokoji a nenechám se ničím rušit. Právě jsem zrušila všechny akce na příští 3 dny. Budu je trávit sama se sebou (což vůbec neusvědčuje maminku v tom, že jsem uzavřená sama do sebe.. né, vůbec) a pak v pondělí pěkně oslavím své slaďoučké růžovoučké šestnáctiny, ke kterým absolutně nevim co si mám přát, jen tak mimochodem. Jsem to dítě, který už ani pomalu neví ani co si má přát, když přijde čas půlnoci a na facebooku mi píše sto lidí, abych si něco přála, protože jsem já byla člověk, co úplně stejně hučel do nich před asi pěti měsíci, kdy jsem ještě tušila co zhruba chci od života. Co byste si přáli vy, vy sobečtí bídáci? Vlastně jsem už dostala SDK jako dárek, což jsem vlastně rodičům asi ani ještě neřekla.. teď mi to došlo. Neřekla jsem jim, že těch deset tisíc jsem chtěla jako dárek, takže by teď klidně přišpěli na další. Ach, ti rodiče.

Dobrý večer, mí roztomilí červení gumoví medvídci.
Dřív než se rozhodnu si zabořit obličej do polštáře oděného ve žlutém povlaku s krávou a kuřetem a otevřít si dveře do světa snů, chtěla jsem slavnostně zveřejnit jakýsi první smysluplný (?) článek na tento blog.

Venku prší. Jenom debil jako já v tomhle počasí mohl vyjít ven na balkon a sledovat les za naším panelákem. Nemám sluchátka už asi dva týdny a nejsem schopná se dokopat k tomu, abych si je koupila. Tak místo toho poslouchám déšť a přemejšlím o tom, co do mě cpali celých sedm dní na streetdancekempu.. Vždyť nepotřebujeme hudbu.. Zvuky jsou všude kolem nás. Pak do mě začala hučet máma, ať si na sebe aspoň něco vezmu a neběhám tam jen tak v tílku a pyžamovejch kalhotech. A pak začala sestra vyprávět o tom, jak dělala tohle a támhlencto a navštívila tadyto a co já vim, nevnímala jsem ji. Poslouchala jsem padající kapky. a šustící listy. a alarm modrého hyundaie. a pak zvuky dotěrného nového chatu na facebooku.

jóhóhó. prázdniny jsou v rozjezdu. kdybych neměla diář, asi bych už dávno zapomněla, co jsem dělala první den prázdnin. čas se táhne.. ale přitom běží. Nic nedává smysl.. jak by taky mohlo v tý mojí zmatený dutý hlavičce. Lidi s deníkama to prej maj mít v hlavě srovnanější, asi jsem zase výjimka. Za těch skoro šestnáct let nemůžu furt pořádně říct, že se znám.